Zatím se neví název 3

18. září 2013 v 14:37 |  Moje příběhy
Takže, pořád mě ještě nenapadl název a omlouvám se předem za chyby. Nejde mi psát háček nad T,D,N a tak, jelikož mi ta klávesa nefunguje. Za ostatní chyby mě klidně setřete....

1. kapitola (třetí část)

Opatrně vztala a batoh si dala zpátky na záda. Dnes byl ještě lehký, kvůli tomu, že neměla žádné učebnice. Navíc mají ve škole skřínky, to je další výhoda lehkého batohu.
Strašně se ji líbilo, že je škola celá udělaná do bíla. Bílou, černou a modrou barvu milovala. Furt se rozhlížela kolem sebe, jakoby se ji splnil dávno ztracený sen. Škola přesně podle jejich představ. Otážela se kolem a pozorovala každý detail školního pozemku, jenže se najednou zarazila. Zírala upřeně na jedno místo. Stála tam nepříjemně vyhlížející postava, kousek od ní. Dostala strach. Rychle si promnula oči a myslela na to dobré. Poté oči zase otevřela. At se podívala, kam se podívala, nikde se postava nenacházela. Nechápala podstatu toho co viděla. Že by jeden z učitelů? Nějaký žák, bo jen její představa? Tak či tak, nechtěla si nechat pokazit celý den nějakou trapnou postavou, která nepozorovaně zmizela.
Uklidnila se a zamířila ke skřínkám. Bylo jich hodně, ale byli přesně tak velké, aby se do nich vlezlo co nejvíce. Táhli se podél zdi, zářili bíle a na každé z nich bylo černě napsané číslo a dodána jmenovka. Netrvalo ji moc dlouho najít tu svou. Jména nečetla a čísla na ni opravdu zářila. Když přišla ke své, prohlédla si ji. ,,Sidney St. Washington" povzdechla si, když si přečetla jmenovku. Nemohli tam napsat jen Stella, pomyslela si, ale nechala to bejt. Prohlédla si číselnou kombinaci na papírku a do skřínky ji zadala. Povedlo se a skrínka se lehce a plynule otevřela.
Bylo tam několik poliček a na dvířkách věšáky. Stella se usmála a vložila do ní svůj batoh, at ho netahá. Pořádně si ještě přečetla kombinaci, at si ji zapamatuje a papírek ponechala uvnitř. Uplně zapomněla, že si tam nechala "věštbu". Nějak zvlášt ji to netrápilo. Věděla že to nebude potřebovat. Zavřela skřínku a šla ke dveřím školi, kde vysel seznam nových studentů a zařazení, do jaké třídy patří. Taky si přečetla i jména svých spolužáků, jestli náhodou nikoho z nich nezná. Bohužel neznala. Povzdechla si.
Najednou na zádech ucítila teplý dech a poté je jemně přistála něčí ruka na zádech. Přesto se lekla a její zorničky se stáhli. Rychle se otočila a spatřila tam krásnou dívku. Její usměv se zdál neodolatelný, jakoby se snažila zapůsobit, ale tak to nebylo. Rty neměla vůbec namalované, naopak je měla krásně růžové už od přírody. Její černé vlasy jemně plachtily ve větru a doplnovala je krásná tyrkysově-černá košile. S
,,Promin, já... vylekala jsem tě že?" sklopila ze Stelly zrak a usmívat se radši přestala.
,,Ano vylekala, ale to nevadí..." Stella se furt usmívala a koukala na ni.
,,Tak to jsem ráda. Jmenuji se Grace....Grace Whitney" řekla s odporem a podala ji ruku. Stella posoudila, že se ji nelíbí její jméno. Rukupřijala a koukla se na seznam žáků a usmála se :,,Spolužačka, to mě těší... jsem Sidney Stella Washington" Chvíli tam na sebe koukali. Stella měla špatný pocit. Nechápala, jakto, že se s ní někdo baví. Třeba je to jiné než na základní, ale přesto všechno cítila ve vzduchu negativní energii a napětí. Měla pocit, že i přestu všechnu nádheru bude mít více nepřátel jak přátel.
,,Sidney? To je pitomé jméno!" zasmála se, ale nemyslela to zle :,,Budu ti říkat Stell..."
,,Ano, to se mi líbí. Nenávidím své jméno..." kamenně se zatvářila. Bylo ticho, Stella se podívala na hodinky a ono zazvonilo.
Stella otevřela dveře a vešla dovnitř. Bylo to ještě krásnější než zvenku. Ty malované chodby, nádherné stropy a vše kolem toho. Donutilo ji to zasnít se, ale Grace do ní drbla :,,Hele, jsme pořád na chotbě. Měli bychom jít do třídy." usmála se na ni a vlekla ji pryč.
Stella se furt chtěla zastavovat. Uplně si tohle místo zamilovala. Přišlo ji magické a bylo ji líto, že to tak nebylo. Ani si to neuvědomila a seděla v lavici v jejich třídě společně s Grace. Vůbec se neohlížela po spolužácích. Nechtěla, aby si o ní udělali špatné mínění. Když se probrala, stál před tabulí jejich učitel a končil řeč o tom, jak se zde chovat, jak ne a své osobní přivítání nováčků v novém školním roce. Také je požádal, aby každý řekl své jméno. Stella seděla uplně ve předu, ale přece jen tu poctu říci své jméno nechala Grace. Ta se usmála se a s radostí ho řekla, i když ho nenáviděla. Poté přišla chvíle na Stellu.
,,Jmenuju se... jsem... Sid... tedy... Ste...." nevěděla co má říct. Nejradši by se ted propadla. Grace do ni bouchla loktem a ze Stelly to vypadlo :,, Sidney Stella Washington". Cítila jak se pohledy ostatních studentů zařezávají do její kůže tedy až do chvíle, než promluvil někdo další. Stelle se ulevilo. Její tep se snížil a tlukot srdce zpomalil. Zvládla to...
 

Zatím se neví název 2

14. září 2013 v 14:55 |  Moje příběhy
Takže, je tu další část. Byla bych moc ráda, kdyby jste mi poholi vymyslet název, at můžu vytvořit rubriku jen na tento příběh :) Jako obvikle bych byla ráda za váš názor. Předchozí kapitolu najdete ZDE!

1. kapitola (2. část)

Odvrátila se ode dveří. Podívala se na proti po ulici. Byla to taková typická čvrt s rodinými domky, ale nikdy nechápala, proč tam jsou i ty velké, dlouhé obytné domy. Ale vlastně byla i ráda. Jen málo se stávalo, že mezi nimi byla tenká dlouhá ulička na další ulici. To Stella přímo milovala. Ráda tama chodila. Ta ulička ji sice naháněla strach, ale bylo to jediné místo, kde se mohla v případě nutnosti schovat. Nikdo tama nechodil. Nikdo ji tam nikdy neviděl vcházet, ani s tama vycházet. Nevěděla jestli je to dobře nebo ne, ale co. Hlavně, že všude chodila včas.
Přišla k uličce a zahleděla se do ní. Zdála se jí o mnoho delší než obvikle, jakoby ji chtěla zadržet. Jakoby ji nechtěla do školy pustit. Stella pokrčila rameny a sevřela pevně v ruce papírek, jehož obsah stále neznala. Nadechla se a opatrně vešla dovnitř. Podívala se na hodinky, které již ukazovaly půl osmé. Stella se zhrozila. Za pět minut ji má jet autobus a ona trčí stále kousek od svého domu. Nechtěla přijít první den pozdě. Rozhodla se běžet.
Její dopad na nohy se v uličce rozduněl, kvůli botům na klínku, které měla na sobě. Slyšela svůj dech, který přehlušoval zvuk klínků. Držela se uprostřed uličky, aby se nedotkla těch hnusných sliznatých stěn. Ulice nebyla udržována, takže se na podlaze válelo leco. Dívala se pod nohy a myslela na to, že to s takovou nestihne. Podívala se před sebe a zvrtla se ji noha. Donutilo ji to zastavit. Nechápavě zírala před sebe a snažila se popadnout dech. Ohlédla se za sebe a pak zase před sebe. Nacházela se přesně uprostřed. Opřela se o kolena a nechápala co to má znamenat. Zdálo se ji, že s každým krokem se konec uličky mezi obytnými domy prodlužuje. Její zrak spadl na hodinky. Už za dvě minuty ji má běžet autobus.
Znovu se rozběhla a na všechno kašlala. Snažila se myslet na to dobré, co ji ve škole potká. Snažila se myslet na přátele, pokud nějaké získá. V tu chvíli se podívala před sebe a zjistila, že už je nakonci. Před sebou viděla autobusovou zastávku a to ji donutilo zase se ohlédnout. Ulička byla zase normální. Co to bylo, pomyslela si a srovnala si vlasy. Popadla dech. Teprve ted si všimla, že na zastávce stojí pár lidí. Rychle překročila ulici a nedala na sobě nic znát.
Nervozně si k nim stoupla a svou pěst s papírkem sevřela ještě více. Nechtěla se ted s nikým bavit. Zvlášt ne, když si nebyla jistá, jestli tito lidé stejné věkové kategorie jako je Stella, jedou tam kam ona. Navíc ji vůbec nepřipadali sympatičtí. Vypadali přesně jako ti lidé, ze kterých měla odjakživa strach, kteří měli kamenný výraz a zírali na ni, ale proč se objevili na stejné zastávce jako ona? Vrtalo ji to hlavou. Nevšímala si jich. Modlila se, at přijede autobus. Měl přijet už před minutou.
Když ho konečně spatřila v dálce, mrkla se na hodinky. Měl šest minut zpoždění. Šest minut tu stála s lidma, které ji donutili, aby ji naskočila husí kůže pokaždé, když se na ni někdo z nich podíval. Autobus zastavil a otevřeli se dvířka. Stella na nic nečekala a okamžitě vběhla dovnitř. Koupila si jízdenku a podívala se na sedadla ostatních cestujících. Nebylo tam moc mladých lidí, spíše více důchodců, kteří potřebují svést. Radši si ani nesedala. Stála a chytla se tyče vedle. Byla otočená k oknu a pozorovala míhající se domy.
Její pocity se smíšili, když autobus zastavil před novou školou. Stella jakoby zkameněla a zůstala nehnutě stát ve dveřích autobusu. ,,Tak... vystupovat!" okřikl ji řidič, aby mohl zavřít dveře a odjet. Stella pomalu sešla poslední schod až její boty ucítili pevný chodník. Stálo na parkovišti tolik aut, starších studentů, než je ona sama. Většina studentů byla venku a vůbec si nevšímala hnusného počasí. Naopak si ho spíše užívali. Stelle také nedělalo dobře svíticí slunce. Milovala déšt. Milovala každou kapku, která se dotkla její kůže i jejich vlasů, ale dneska nebylo po dešti ani památky.
Škola byla nově zrekonstruovaná převážně do bílé barvy. Nebyla zašlá, zdálo se, že přes prázdniny nově natřená. Její okna se nádherně leskla. Deset metrů před vchodem školy stála nádherná fontána, kolem které stálo pár laviček. Nechyběla ani samozdřejmě školní zahrada s lavičkami, stoly na obědy a samozdřejmě školní stkřínky pod tunelem. Všechno to vypadalo kouzelně a Stella se trochu uvolnila. Trošku povolila pěst ve které se stále nacházel srolovaný papírek. Vydechla si.
Vstoupila za bránu školy a napjatě se rozhlížela kolem. Její oči se rozzářili když pohlédla na příjemně vypadající studenty. Rozhodla se udělat první krok a najít svou skřínku. Šla kolem fontány, kterou si musela jednou obejít. Moc ji uchvátila. Ty bílé lavičky kolem, všechno bylo tak čisté.
Sedla si na lavičku a sundala se zad batoh. Vložila do něj papírek s věštbou a vytáhla papírek s číslem její skříňky. Její máma do školi ještě včera volala, aby zjistila co a jak. Stella byla ráda, že tam nemusela volat ona. Ještě včera měla o škole jiné mínění, ale dnes pochopila, že se spletla...

Zatím se neví název 1

11. září 2013 v 20:44 | Verena |  Moje příběhy
Edit: 13.září 2013... omlouvám se, ale musela jsem to opravit :D Ještě budou probíhat opravy knih, ale změnila jsem i text + něco jsem i přidala

1. KAPITOLA (1 část :D)

Byl jeden z těch nenáviděných zatažených dnů, na začátku září. První den školy. Ptáci nelétali po obloze, jelikož čekali déšt. Bylo vlhko a venku se promenádovaly jen žížaly. Slunce neupřelo na zem ani jediný čistý paprsek, který by někoho probudil. Ne, v tomhle dni mohl posloužit jen budík.
Stella se konečně měla přihlásit na střední školu. O prázdninách dosáhla věku sedmnácti let, ale kvůli neudělání zkoušek musela nastoupit trochu později. Neměla z toho žádnou radost a už vůbec né z toho, že musí zase do školy. Vždycky pro všechny byla ta divná, ta, které by se měli jen vyhýbat. Věděla, že tomu bude tak i tento rok.
Někdy z ní měli strach i její vlastní rodiče, přesto ji velmi milovali. Od prvního projevu její zvláštnosti ji drželi stranou, aby nikomu neublížila. Bohužel se někdy nepovedlo. Stella nikdy nevěděla, že to byla její vina, ale věděla, že s ní není něco v pořádku. Vždy to poznala z výrazu jejich rodičů, kteří ji sem tam zamkli v pokoji s jejím pejskem, ale to bylo ještě před tím, než dosáhla čtrnácti let. Do teď někdy nechápe, co má za problém.
Drrr! Zadrnčel starý pozlacený budík a Stella se probudila. Opatrně vztala z postele a první na co ji spadl zrak, byl kalendář s velkým zakroužkovaným dnem "pondělí". Povzdechla si a její oči se najednou zahalily steskem. To už je pondělí? Rozklepala se jí kolena. Pomalu vztala z postele, dodala si sebevědomí, šla se umýt a upravit do koupelny.
Koupelna byla velmi v moderním stylu. Samá bílá. Nepotřebovala ani zrcadlo, stačilo, když se zadívala do kachliček a viděla důkladně celé své rysy tváře. Ale přesto to zrcadlo měla radši. Vzala si do ruky svůj oblíbený hřeben. Celé své bujné vlasy, které měla velmi ráda, si hodila dozadu, aby je mohla pořádně rozčesat. Měla opravdu nádhernou blond barvu vlasů. Všechno si načesala dopředu a rozdělila si vlasy tak aby vnikl její každodenní tvar vlasů. Nechala je volně, jen trochu nalakovala, at se jí nějak moc nerozcuchají. I když, moc tomu nevěřila.
Otevřela linky a opatrně jejich špičku přitiskla na horní víčko oka. Udělala dlouhou tenkou linku, kterou druhým nátěrem zhrubšila. Modlila se, at si udělá druhé oko stejně. Více méně se jí to povedlo. Zamaskovala to jemnou řasenkou, která ji zvětšila celkový objem řas a oči vypadali uplně stejně.
Když už konečně dokončila svou práci, převlékla se do uzkých legínů s dlouhým černým svetrem. Legíny byli čistě černé, jen na každém koleně byl jeden křesťanský kříž. Když byla spokojená, otevřela svou krásnou modru šperkovničku se vším možným. Byly tam řetízky, náramky, prsteny i naušnice všeho druhu. Samozdřejmě si vzala svůj oblíbený prsten s malou replikou diamantu, který měla pro štěstí. Nosila ho hlavně ve dny, kdy se cítila sama, opuštěná a byla se svým strachem, tudíž skoro každý den.
Sešla dolů po schodech, aby se nasnídala. Její snídaně čekala už dávno na stole. Její máma si s ní dala práci. Ta snídaně byla tak obyčejná, ale přesto Stelle vykouzlila na rtech usměv. Byly to palačinky, nahoře s roztopeným máslem a javorovým sirupem. Nahoře se ještě tyčila věž ze šlehačky, kde ležela malá rudá třešen. Na talíře měla ještě sušenku pro štěstí, kterou si včera koupila. Vedle talíře ležel papírek se vzkazem. Stella ho chvíli přidržela v ruce a poté rozložila. Velkým tiskacím písmem tam byl pro ni napsaný vzkaz, který ji tam nechala matka ,,Stell, vím, že na tebe máme málo času, ale to neznamená, že se o tebe nebudeme starat. Moc ráda bych ti popřála všechno nejlepší do nového školního roku. Udělala jsem ti snídani, tak jak to máš ráda. Drž se. Pusu posílá máma..." Přitiskla si ho k hrudníku a pak vložila do krabičky, která byla v kuchyňském stole.
Pořádně se nadechla, aby nasála lahodnou vůni své dokonale připravené snídaně. Vzala si do ruky příbor, odkrála si první kousek a pomalu si ho vložila do pusy. Chtěla si užít v tento den, alespon dokonalou snídani. Každý kousek si jemně požmoulala na jazyku, rozkousala a poté polkla. Měla bezvadný pocit. Všechny její myšlenky na školu se vytratili a ona začala myslet na normální věci, ale zdálo se jí, že jí jídlo z talíře nějak rychle mizí. Bylo jí to líto. Sklopila se nad talířem, jako kdyby ji každé sousto, které spadlo do jejího žaludku zabíjelo.
Až najednou jídlo zmizelo uplně. Sklopila oči. Její pohled spadl na sušenku štěstí, která ležela vedle papírku, který před chvílí schovala. Přemýšlela, jestli se má pro ni natáhnout, nebo ji sníst až se vrátí domů. Ale to se ji nezdálo jako dobrý nápad. Už tak je ze včerejška a navíc se na ni tak krásně usmívá, jakoby sama vyzařovala nápis ,,Sněz mě...okrý mé tajemství!"
Stella opatrně vzala sušenku do pusy a rozloupla ji. Ihned si strčila první polovinu do pusy. Pomalu ji kousala. Nikdy ji čínské moc nechutnali, ale tyhle byli z její oblíbené cukrárny paní Paulové, která používala na tyto sušenky svůj vlastní recept. Proto tyhle obvzlášť milovala. Pomalu si strčila do pusy druhou a než ji dožvíkala, vztala od stolu a zasunula židli.
Jejich kuchyň byla oproti ostatním místnostem v domě celkem zastaralá. Když byla Stella malá, měla z ní strach. Hlavně proto, že ji mají po pra,pra,prababičce, která umřela u plotny. Sice na to byla zvyklá, ale nerada u té plotny pracovala, když vařila. Proto, když mohla, se od ní držela co nejdéle.
Štěstí ze sušenky svírala v ruce a rozhodla se ho odhalit, jakmile uzná za vhodné. Přece jen byl čas odejít a ona věděla, že ho bude potřebovat. Omotala si kolem krku tyrkysovou šálu, hodila na záda batoh a vyšla z domu. Dveře pořádně zamkla, protože už kdysi zavinila svou nerozvážností krádež, ale zajímavé bylo, že na to zrovna v ten den myslela, ale nebrala to moc vážně. Přece jen to bylo, když ji bylo třináct let....
 


Welcome

11. září 2013 v 16:49 |  Info blogu
Tak jako na mnoha blozích se zde objevuje uvítací článek. Tákže. Napíšu zde nějaké začáteční info týkající se mé morálky, článků a bůhví co :D Přezdívku ještě nemám, ale brzy se jí dozvíte. Zatím se budu podepisovat nějak neutrálně. Takže dál - co se týče layoutů a vzhledu blogu - nejsem grafička, čili tady vždy bude nějaký volný, který si stáhnu. Snad se vám budou líbit. Pokud vám třeba nebudou vyhovovat, napište, ráda změním, ale kvůli jednomu člověku fakt ne. Dále - články. Ano, jak už jste pochopili z nápisu blogu, tak píšu příběhy. Zatím nemám ukázku, ale je pár témat o kterých bych ráda psala. Uvidíme no... příběhy píšu na více částí a do určité délky, v mém případě, jak dlouhý ho chci a vyhovuje mi to. Ráda dělám otevřené konce. Dále se tu objeví něco o mě, info či článek jakoby deník. Snad se vám tu bude líbit, budete číst mé články a rádi se sem vrátíte :) S pozdravem zatím nepojmenovaná :D

Kam dál